V sedle v té době sedí většinou příslušníci armády, muži. Co do techniky a bezpečnosti se nově osvědčuje takzvaný lehký sed, který koni nebrání ve volném pohybu zadních nohou a dovoluje mu proto skákat výše a dále.

Parkurové skákání v minulosti

Koncem 19. století se parkurové skákání značně vyvíjelo. Koně předváděli své dovednosti nově i v uzavřených areálech, kde je bylo možno lépe sledovat ze strany diváků i porotců. Své fanoušky však tento sport musel nějaký čas ještě hledat. Až v roce 1883 se parkurové skákání dostalo na program jezdecké přehlídky v New Yorku. Teprve na přelomu století dostává parkurové skákání podobu podobnou té dnešní. Významným milníkem bylo pro parkur zařazení do Londýna na Mezinárodní olympijské dny.

Úspěchy československého týmu v parkurovém skákání koní

Srovnávání jednotlivých národních týmů v této disciplíně se datuje od roku 1910, kdy se poprvé konal Pohár národů. Roku 1928 bodoval a zvítězil na olympiádě ve skokových soutěžích jednotlivců v Amsterodamu československý kapitán Ventura s koněm Eliotem. Naše národní družstvo se tehdy na Olympijských hrách v Amsterodamu umístilo na úspěšném 5. místě.

Další významný mezinárodní úspěch Češi zaznamenali až v roce 2000 na Mistrovství Evropy v kategorii mladých jezdců, kdy Hartbury v Anglii zvítězil Aleš Opatrný s koněm Kris Kentaur.

Nejednotné hodnocení skokových prvků

Jednotlivé národní soutěže a týmy však parkurové skokové soutěže hodnotily podle různých mírně odlišných kritérií. Zpravidla se body strhávaly za shození laťky umístěné v horní části překážky. Za zakopnutí předními nebo zadními končetinami byl taktéž strháván odlišný počet bodů. Hodnocena byla porotci čistota stylu a obtížnost provedených skoků, respektive jednotlivých překážek.

Parkurové skákání po válce

Skutečně populárními se však parkurové závody staly až po 2. světové válce, kdy byly v roce 1945 zařazeny na program Vítězného šampionátu ve White City v Londýně. V tomto závodě byly mezi překážky zařazeny nové prvky, jako například barevné dřevěné klády, keře, obarvené výplně jednotlivých překážek nebo květinová výzdoba.

O deset let později se díky jednoduchým pravidlům a jednoznačnému uzavřenému prostoru, ve kterém se závody konají, stalo parkurové skákání ideálním objektem televizních přenosů. Za přispění této moderní technologie se závody v parkurovém skákání stávaly čím dál tím více populárnějšími i u široké veřejnosti.

První žena, která se parkurových skokových závodů účastnila, byla Pat Smythe. S koněm Flanaganem závodila poprvé před televizními kamerami v roce 1965 a tyto závody tak rovněž významně proslavila.

[Foto: Ford Cup 2010, www.fordcup.cz]

V průběhu parkurových závodů podle daného stupně obtížnosti se hodnotí výška skoků, jejich počet, kombinace, dodržování maximální délky skoků a předepsaného tempa. Porotci sledují také správný sed jezdce, poslušnost koně, dodržení předepsaného času a samozřejmě zboření překážky nebo pády jsou rovněž penalizovány trestnými body.

Parkurové skákání a jejich obtížnost a výška

Parkurové závody se dělí podle obtížnosti na:

• ZM (základní malé parkurové závody): výška překážek 80 – 90 cm
• Z (základní parkurové závody): výška překážek 100 cm
• ZL (základní lehké parkurové závody): výška překážek 110 cm
• L (lehké parkurové závody): výška překážek 120 cm
• S (střední parkurové závody): výška překážek 130 cm
• ST (středně těžké parkurové závody): výška překážek 140 cm
• T (těžké parkurové závody): výška překážek 150 cm
• TT (velmi těžké skoky mohutnosti): výška překážek 160 cm

Vedle stupně obtížnosti a výšky překážky, která může být zvednuta maximálně o 10 cm oproti předepsané výšce, se parkurové soutěže konají v podobě klasické soutěže, stupňované obtížnosti či dvoufázového skákání. Představme si stručně jednotlivé typy parkurových závodů:

Klasická soutěž v parkurovém skákání

Rozhodující je stupeň obtížnosti a trestné body za provedené chyby. Je-li stav nerozhodný, pokračuje závod rozeskakováním při menším počtu překážek, kdy je již sledován i dosažený čas.

Stupňovaná obtížnost (postupka)

Překážky jsou rozestavěny od nejmenších po největší. Body jsou přičítány podle počtu úspěšně přeskočených překážek. Za žolíka, čili nejvyšší skok, se připisuje dvojnásobek bodů. Za shození žolíka naopak jezdec o dvojnásobek bodů přichází. Oxer, nebo-li skok vedle žolíka je přípustný a bývá v postupce hodnocen běžným počtem bodů.

Dvoufázové skákání

Není dán stupeň obtížnosti. První část závodu se jede v nižší obtížnosti na nulový počet chyb. Ve druhé fázi je pak volena vyšší obtížnost a měří se i čas.

Honební skákání

V tomto případě je používán trochu jiný typ počítání trestných bodů, které se následně přepočítávají na trestné sekundy.

Parkurové skoky ve zvolené dráze

V tomto typu závodů si pořadí skákaných překážek (ovšem ve správném směru) určuje sám jezdec.

Skoky mohutnosti

Koně skáčí přes jedinou překážku jejíž výška se postupně zvyšuje.

Kterého typu parkurových soutěží jste se jako divák či jezdec zúčastnili a který typ patří k vašim nejoblíbenějším? Napište nám!

[Foto: Ford Cup 2010, www.fordcup.cz]

Jak se na jaře mění kopytní rohovina

Kopytní rohovina v závislosti na okolním prostředí mění svůj obsah vody (přijímá nebo vylučuje vodu). Díky tomu dokáže měnit svou pružnost a tvrdost.

Okolní počasí a terén, ve kterém se koně pohybují, ovlivňují kopytní rozhovinu – její konzistenci a rychlost jejího opotřebovávání, a dochází také ke změnám v rychlosti růstu a ke změnám v tlumicích účincích kopytního pouzdra.

Na jaře začíná koňská rohovina rychleji růst a koně ji v jarním prostředí a měkkém jarním terénu nedokáží tak rychle opotřebovávat. Původní zimní rohovina opotřebovaná zimním povrchem do hladka je tvrdší, vylamuje se a postupně odrůstá. Na kopytech ale zůstávají po zimě rozpěrky na patách, které brání koni v tomto přechodném období v uklouznutí. Jarní rohovina koňského kopyta bývá ve srovnání se zimní poměrně pružná. Na její kvalitě se odráží i čerstvá potrava zařazená spolu s příchodem jara.

Schvácení kopyt

Tento ideální stav (měkká rohovina, příjemně provlhčený a změkčený terén) však dokáže narušit schvácení kopyt ohrožující zdraví koní. Schvácení kopyt je pro koně velice bolestivé a omezuje je v pohybu. Vedle koliky patří schvácení k nejnebezpečnějším problémům, které koně postihují. Samotnému akutnímu záchvatu (dlouhodobý neměnný postoj koně) předchází dlouhé období, ve kterém můžeme poznat na základě řady několika příznaků ohrožení schvácením.

Rozpoznejte schvácení kopyt včas!

Chceme-li se vyhnout schvácení kopyt, je zapotřebí všímat si podoby a změn na kopytech.

• Osa spěnky a kopyta musí být rovná a přechod v korunce musí být hladký.
• Linie korunky by měla být plynule a rovnoměrně klesající k patkám.
• Kopytní stěna musí být bez prasklin, sloupků a kroužků, naprosto hladká bez prohybů apod. anomálií.
• Plocha přední stěny kopyta musí být rovná a vést rovnoběžně s osou kopyta.
• Stěna patek musí vést rovnoběžně s přední stěnou kopyta.
• Pravá i levá stěna kopyta se musí svažovat k zemi pod stejným úhlem.
• Obě patky by měly být stejně vysoké, střel se dotýká země a rýha mezi patkami tvoří přirozený žlábek.
• Ze spodní strany je kopyto souměrné.
• Hrot střelu by měl zasahovat do ⅔ délky kopyta.
• Chodidlo by mělo být rovnoměrně klenuté.
• Kopytní stěna i s rozpěrkami nepřesahuje chodidlo.
• Bílá čára je rovnoměrně silná.

Na koni, který má zdravá kopyta navíc pozorujeme, že se pohybuje bez námahy, bez bolesti a uvolněně. Nezapomínejte tedy sledovat zdravotní stav svého koně také prostřednictvím jeho kopyt, ať už jsou či nejsou okovaná. Vyplatí se vám to především nyní na jaře.

[Zdroj: Equichannel.cz, iFauna.cz]

Základem jarního tréninku je přiměřená zátěž v pravidelném intervalu

Rekreační koně jsou více náchylní k přetížení, protože je jejich fyzická zátěž zpravidla nepravidelná. Více pohybu mají například o víkendu, kdy na ně jejich majitelé mají více času. Toto nepřiměřeně nerovnoměrné přetížení pro ně může v konečném důsledku znamenat místo tréninku například jen bolesti svalů, hřbetu, záněty, otoky, natažení šlach i podvrtnutí kloubů. Je důležité mít na mysli také to, že netrénovaný kůň, kterému ještě nepřelínala zimní srst, má dosud nedokonalou termoregulaci a hrozí mu snadné přehřátí a v jejím důsledku i dehydratace, která může mít významný vliv na pohyby střev a vznik koliky.

Naopak pravidelně opakovaná fyzická námaha v přirozeném množství tělo koně zocelí a postupně na fyzickou zátěž navykne. Postupným pravidelným tréninkem se tak zlepší a posílí kondice koně, který díky tomu bude připraven na další a těžší práci.

Ideální tepová frekvence koní pro jarní trénink

Máte-li k dispozici tepoměr, můžete jej využít k měření tepové frekvence koně během zátěže:

• Klidové hodnoty – cca 40 tepů za minutu
• Lehká práce, uvolnění, aktivní odpočinek (nejedná se o trénink) – 100 tepů za minut
• Zlepšování kondice – 120 – 150 tepů/minutu
• Tvrdá, těžká práce (nevhodná pro počáteční trénování) – nad 150 tepů za minutu

Uklidňování tepu koně po práci může být také vypovídající o tom, zda byla forma tréninku vhodná. Tepová frekvence koně by měla do 20 minut po výkonu klesnout asi na 60 tepů za minutu. Bude-li po této době jeho tep 40 – 50 za minutu, můžete koně příště zatížit více. Pokud však na 60 tepů neklesne tep ani po půl až třičtvrtě hodině, je nutné koni zátěž snížit, protože pracoval příliš tvrdě.

Jak postupně zlepšit kondici koně

Plánujte. Jezděte s koněm 2 – 3krát týdně. Dopřejte koni dostatečný odpočinek mezi jízdami (1 – 2 dny volna) a vyplňte tento čas ohýbací prací na jízdárně, prací na ruce, krokovou procházkou nebo aktivním pobytem ve výběhu.

Začněte krokem a klusem a pracujte tak, aby se tepová frekvence koně pohybovala prvních 5 – 10 minut na hodnotě okolo 100 tepů za minutu, dále na hodnotě 120 – 150 tepů za minutu. Ke konci ježdění se opět vraťte k hodnotě cca 100 tepů a vytrvejte v ní 5 – 10 minut. Celkem dejte této fázi v počátku ne více než 30 minut.

Kdy koni přidat zátěž? Bude-li se pohybovat tep u dolní hranice, můžete zátěž koni přidat. Každý týden přidejte cca 5 minut klusu navíc a začněte postupně vkládat cvalové úseky.

Základní kondice váš kůň dosáhne tehdy, když bude schopen asi hodinu pracovat v kroku, klusu a cvalu, aniž by jeho tep přesáhl hodnotu 150 tepů za minutu. Teprve po dosažení základní kondice je možné zařadit posilování v podobě skoků, náročné fyzické práce, těžkého terénu apod. I tuto zátěž je nutné přidávat koni postupně.

[Zdroj: ifauna.cz]

Jarní línání srsti u koní

Línání je přechodem ze zimní hutné srsti, která koně chrání před chladem a nepříznivým zimním počasím, na letní srst. Nejde však jen o vnější fyzické projevy spojené s vypadáváním zimní srsti, ale v těle koní se odehrávají složitější procesy látkové přeměny, které jsou náročnější na spotřebu některých vitamínů.

Potřebné vitamíny kůň získává ze své každodenní stravy, nesmíme ale zapomínat na to, že se potřeba vitamínů mění s měnícími se potřebami koně v závislosti na ročním období, stejně jako s měnící se zátěží, zdravotním stavem koně apod.

Plnohodnotného příjmu vitamínů v potravě koní dosáhneme zejména díky čerstvému zelenému krmivu z pastvy nebo z vhodně skladovanému sušenému krmivu. Nedostatek vitamínů může nastat v zátěžových situacích, po přeléčení některými léky (zejména antibiotiky) nebo v případě, že je koni dlouhodobě podávána nekvalitní strava.

Funkce kůže a srsti

Kůže koní porostlá srstí, ať už zimní či letní, plní v životě koní důležitou roli z hlediska fyzikálního, biochemického i mechanického. Citlivé receptory nacházející se v kůži slouží k rozpoznávání tepla a chladu vnějšího prostředí a vjemů jako je tlak (hmat) nebo bolest.

Jak uvádí MVDr. Jaroslav Dražan v článku věnovaném línání koní: “Receptory chladu se nachází ve vazivu chlupových papil a jsou to tzv. Krauseova tělíska, kdežto receptory tepla jsou umístěny v hlubších vrstvách podkoží, ve kterém se nacházejí keříčkovitá zakončení Ruffiniho tělísek… Oteplující se vzduch na jaře dává signál termoreceptorům, že se kůže zahřívá více a je potřeba její teplotu kompenzovat výměnou srsti nebo pocením. Opačný proces nastává na podzim. Pro jarní línání je jako další spouštěcí mechanismus přes hypotalamo-hypofyzární systém délka dne.” (Zdroj: iFauna.cz)

Opožděné línání koní ustájení v chladných a tmavých stájích

Ustájení koně, kteří nejsou vystaveni postupnému oteplování a přibývání světla a nachází se po většinu dne v chladných tmavých stájích, mohou být s línáním opožděni a to se pak může protáhnout až do konce měsíce června.

Tip pro vás: Línání můžeme koním v chladných tmavých stájích usnadnit gumovými rohožemi umístěnými na stěny stájí.

Jaro u koní dekovaných nebo ustájených v teple – nadměrné pocení a stříhání

Koně, kteří zimní srst mají narostlou jen v omezené míře, například z důvodu, že byli v zimních měsících dekováni nebo že jsou ustájeni ve vyhřívaných stájích a pohybují se v zimě spíše v krytých prostorech (halách, jízdárnách apod.), mohou mít naopak problém s nadměrným pocením.

Tip pro vás: V případě, že se kůň nadměrně potí, dejte si pozor především na jeho prochladnutí (nikoli přehřívání)! Koně musíte po každé námaze velice pečlivě vysušit, nejlépe věchtováním slámou, které koně současně masíruje a prokrvuje jeho zádové partie, čímž odbourává kyselinu mléčnou nahromaděnou po svalové námaze. K vysušení koně nám mohou pomoci také odpocovací deky. Nadměrné pocení sportovních koní udržovaných v teplém prostředí můžeme vyřešit mimo jiné i ostříháním zimní srsti, pak ale opět dbáme na to, aby kůň neprochladl.
Výživa koní v době línání

V době, kdy kůň líná, omezíme přísun jadrného krmiva a raději koně krmíme dostatečným množstvím kvalitního sena, čerstvými jablky, mrkví a řepou. Stravu koně doplníme o slunečnicové a převařené lněné semena, které jsou zdrojem důležitých omega-3 mastných kyselin na podporu výměny srsti. Krmivo doplňujeme o otruby a kukuřici, které obsahují důležité aminokyseliny s obsahem síry (metionin). Potřebné výživové a vitamínové doplňky pro koně naleznete na stránce Jezdecké potřeby Pegas.

[ZDROJ: iFauna.cz]

Jak se koně v zimních mrazech zahřívají?

Koně jsou ze své podstaty velice dobře přizpůsobeni klimatu našeho mírného pásma. Velice studený vzduch, který známe z posledních dní, kdy teploty klesají i k mínus 20° C, koním, kteří jsou zvyklí na pobyt venku a mají zimní srst, neublíží. Pro pobyt v chladném vzduchu a k pohybu a práci v mrazu jsou koně dobře vybaveni.

Koňské nozdry skrývají rozsáhlou, dlouhou a spletitou nosní dutinu vystlanou prokrvenou sliznicí, která ohřívá procházející vzduch. Dýchání mrazivého vzduchu tedy koně neohrozí, protože než se vzduch dostane do kritických míst krku – hrtanu, průdušnice, průdušek a plic – je již dostatečně ohřátý. Pokud je kůň v pohybu, sliznice v nosních dutinách je o to více prokrvená a ohřívá vcházející vzduch ještě více.

V případě, že váš kůň není zvyklý trávit hodiny venku a byl dlouho ustájen v teplé stáji, může být situace poněkud komplikovanější. Na delší pobyt venku je v tomto případě určitě lepší připravovat koně postupně. Mějte však na mysli, že pocity chladu vnímá člověk mnohem citlivěji než kůň. Dlouhodobě nízkým teplotám se koně přizpůsobují díky své termoregulaci. Odborníci uvádějí, že k energeticky náročnější termoregulaci koní dochází až při -15°C u dospělých, dobře vyvinutých koní (-11°C v případě ročků). Koně spalují více energie a potřebují mít v této době neomezený přístup krmiva, především vlákniny a kvalitního sena spolu s dostatečným množství (nezamrzlé) vody. Za silných mrazů bychom koně měli přikrmovat energetickým krmivem (jedlý olej, jádra). Kvalitně osrstění koně s neustálým přístupem k senu a vodě se i s hlubokými mrazy vyrovnají velice dobře.

Sníh, mráz a studený vítr versus koně

Jak jsme si ukázali výše a ve zmíněných článcích, s teplotou se koně vyrovnávají poměrně snadno. Horší je to se studeným zimním větrem. Na průvan je přitom potřeba si dávat pozor také ve stájích. Majitelům koní a stájí je proto doporučováno, aby koně měli k dispozici přístřešky nebo alespoň přirozené větrolamy, které vytvoří závětří, kde se koně před silnými chladnými větry mohou schovat. Je-li kůň venku pod přístřeškem, může ušetřit podle odborníků až 20 % energie vydávané na zahřívání.

Sníh není pro koně nepřítel, naopak, pohyb ve sněhu je pro koně velmi příjemný a rádi se v něm i vyválí. Horší jsou pro koně naopak suché mrazy bez sněhové pokrývky, které jsou doprovázeny zmrzlou tvrdou půdou, která může být pro koně i jezdce mnohem nebezpečnější.

Trpí v zimě koňská kopyta?

Koňská kopyta mrazem trpí. Mají-li koňská kopyta sklony k praskání, pak je dobré ošetřovat je tukem na kopyta. S jejich výběrem vám rádi pomůžeme v našem e-shopu Jezdecké potřeby – PEGAS. Pokud se v místech, kde se kůň často pohybuje, nachází zledovatělé plochy, posypte je pilinami, pískem nebo hnojem.

Podkovy dokáží kopyta koní ochránit před ledem a před zmrazky. Zimní podkovy mají často speciální několik milimetrů vyčnívající hroty, určené především pro bezpečnější pohyb po ledu.

Zdroj: jezdectvi.cz

• Co je lonžování koně a jak s ním začít
• Lonžování koně – nezbytné a užitečné pomůcky k lonži, díl 1.
• Lonžování koně – lonžovací pomůcky, díl 2.

Dnes, v posledním díle našeho seriálu, vám představíme ještě několik málo užitečných tipů jednak k používání jednotlivých lonžovacích pomůcek, tak i k lonžování samotnému.

Zapínání lonžovacích pomůcek – vyvažovací otěže

Jak správně zapnout vyvazovací otěže? V případě, kdy zůstanou obě vyvazovací otěže stejně dlouhé, bude kůň nucen chodit stále rovně a přes vnitřní lopatku by tak vypadával z kruhu ven. Dbejte proto na to, aby vnitřní otěž byla vždycky přibližně o 10 cm kratší, čímž se dosáhne toho, aby kůň podsunoval zadní nohu a posiloval záď.

Správná délka zapnuté vyvazovací otěže se pozná podle toho, zda je nos koně na kolmici. Příliš dlouhá vyvazovací otěž způsobí, že bude nos koně před kolmicí. Je-li vyvazovací otěž naopak příliš krátká, bude nos za kolmicí a kůň je pak nucen se po ní takzvaně rolovat. Nezapomeňte otěže vyměnit vždy ihned při změně ruky a směru.

Jak správně připnout lonži?

Zapnutí lonže je možné provést hned několika různými způsoby.

• Zapínání lonže do vnitřního kroužku udidla. Udidlo musí být v tomto případě opatřeno gumovými kroužky, aby neklouzalo dovnitř huby.
• Zapnutí lonže prostřednictvím lonžovací spojky. Lonžovací spojka má podobnou nevýhodu jako protažení vnitřním kroužkem udidla spodem pod bradou do vnějšího kroužku udidla. Tlak lonže sevře kroužky udidla k sobě. Tak dojde ke zlomení přímo v koňské hubě a kloub udidla pak tlačí na horní patro.
• Provléknutí lonže vnitřním kroužkem udidla přes nátylník a zapnutím do vnějšího kroužku. Díky tomuto úchytu je tlak na oba koutky huby stejný a nedochází proto k posunování udidla.

Jak správně držet lonži a lonžovací bič

Samotné lonžování začínejte na levou ruku. Ve chvíli, kdy se kůň naučí lonžovat na levou ruku, můžeme přejít na pravou. Lonž držte v ruce volně a mějte ji smotanou ve vhodné délce, kterou bude možné kdykoli změnit. Lonži držte vždy v té ruce, na které kůň chodí. Lonžovací bič držte v druhé ruce a jeho konec směřujte k hleznům koně.

Jak začít lonžovat?

Začínáte-li s lonžováním u koně – nováčka, budete k sobě potřebovat pomocníka, který navede koně po kruhu, než pochopí vaše požadavky. Následně může pomocník přejít k vám do středu a vy jej dále navádíte hlasem a lonžovacím bičem. Tak se kůň naučí lonžovat samostatně. V případě, že se zastaví nebo půjde směrem k vám, pomocník může opět zasáhnout a koně nasměrovat.

Lonžování probíhá na začátku vždy v kroku a postupně trénujeme lonžování ve cválání. V případě mladých koní začínejte cválat až po klidném přechodu z kroku do klusu a naopak.

Kavalety

Kavalety napomáhají k nácviku odhadu vzdálenosti a zvedání nohou koně. Používají se teprve v pokročilejších lekcích lonžování. Kavalety pokládejte pro výcvik paprskovitě na kruh, postačí 4 kladiny do 20 cm výšky. Pro překračování kavalet v kroku ponechejte vzdálenost mezi kladinami cca 80 – 90 cm, kůň v klusu potřebuje rozestupy kladin asi 1,20 – 1,30 m. Mějte k dispozici pomocníka, který kavalety bude upravovat do potřebné vzdálenosti. Nezapomeňte při práci na kavaletách odepnout pomocné otěže, aby měl kůň volnost ve hřbetu a mohl použít krk.

Jak zakončovat lonžování

Lonžování vždy zakončete uvolňovací fází a nezapomeňte na odměnu. Odepněte pomocné otěže a ošetřete koně jako po běžném ježdění či práci. U každého koně kombinujte lonžování s dalšími výcvikovými metodami a dopřejte koni maximální množství volného pohybu i kvalitní ustájení a výživu.

[Zdroje: konicci.cz, konicialbrechtice.blog.cz]

Chrániče nohou při lonžování

Nezbytnou součástí výbavy při lonžování především mladých koní jsou chrániče nohou. Chrániče při lonžování zabrání nepříjemnostem, které si může mladý kůň způsobit svou nezkrocenou divokostí. Bandážování všech čtyř nohou koně dá oporu šlachám koně a linii kruhu. Místo bandáží je možné využít alespoň kamaše nebo chrániče patek – zvony. Rozlišujeme několik typů chráničů nohou.

• Bandáže – samozřejmou součástí lonžování je bandážování nohou, které koním dodá v lonžovacím kruhu potřebnou ochranu i oporu
• Šlachovky – jsou ochrany nohou, které slouží hlavně k ochraně šlach na předních končetinách koně
• Strouhavky – jsou ochrany nohou sloužící k ochraně zadních končetin koně
• Kamaše – jsou ochrany nohou poskytující koni ochranu a zároveň oporu
• Zvony na kopyta – slouží k ochraně kopytních patek a tzv. korunkového okraje. Vyrábějí se zpravidla z gumového materiálu a využijete je jak k ochraně kopyt při výcviku, tak i při skokovém ježdění

Lonžovací otěže – Martingaly a vyvazovací otěže

Při lonžování je možné používat i martingaly. Smyslem martingalu je snížit koni hlavu, tedy zabránit mu, aby zvedal hlavu a krk vysoko nebo aby s nimi pohazoval nahoru a dolů. Martingal je průvlečná otěž tvořená nákrčníkem, vidlicí s kroužky a podhrudníkem zakončeným smyčkou, kterou se provléká podbřišník. Martingal se připevňuje pod bočnice sedla k podbřišníku nebo jsou vedeny mezi předníma nohama a připevňovány k podbřišníku na hrudi koně.

Vyvazovací otěže jsou další lonžovací pomůckou z řad otěží. Slouží ke správnému držení hlavy koně. Vyhazovací otěže jsou tvořeny nastavitelnými řemeny, které se připevňují do kroužků udidla nebo k obnosku. Jejich druhý konec bývá pevně připevňován k podbřišníku.

Lonžovací ohlávka

Další lonžovací pomůckou je lonžovací ohlávka s obnoskem. Jedná se o ohlávku, která má zpevněný nánosník, k němuž jsou připevněny tři kroužky. Lonž je připnuta na přední straně nánosníku. Lonžovací ohlávky s obnosníkem při lonži oceníte, protože budete mít koně díky nánosníku více pod kontrolou. Nánosník totiž vyvíjí větší tlak na hlavu koně a ten je tak lépe udržitelný. Nánosník je samozřejmě vypodložen, aby byl pohodlnější.

Udidla při lonži

Na lonžovací ohlávku můžeme později – v dalších fázích výcviku – upevnit i udidlo. Existuje samozřejmě celá řada udidel s různým tvarem, velikostí, s odlišnou šířkou a s různými druhy působení, pákové a bez páky. Ideálně by lonžovací udidlo mělo být vždy vybaveno gumovými kroužky, které zabrání posunování udidla v hubě. Nelomené gumové udidlo bude vhodnější pro mladé koně, pro koně ve výcviku využijeme lomené udidlo.

Podbřišník, obřišník a sedlo při lonžování

Při prvních výcvicích mladého koně je dobré používat podbřišník, který koně postupně přivykne k používání sedla. Podbřišník se upevňuje v místech kohoutku koně. Při lonžování koně bez jezdce je vhodný lonžovací obřišník nebo alespoň sedlo oproštěné od třmenů a třmenových řemenů, aby si na ně kůň zvykal.

Voltižní madla

Voltižní madla jsou vhodná jak pro lonžování bez jezdce, tak při výcviku jezdců bez sedla. Hlavním úkolem madel je zajistit stabilitu jezdce. Především pro začínající jezdce jsou madla výborná pro zajištění jistoty, učí udržovat rovnováhu a zpevňovat sed.

Lonžovací postroje

Lonžovací postroje nutí koně k perfektnímu podsazení a práci především zadních končetin. Díky lonžovacím postrojům je zajištěno výborné posílení zádových svalů koně a práce pod sedlem. V nabídce e-shopu JezdeckéPotřeby-Pegas.cz najdete také Kombinovaný lonžovací postroj Nathe, který díky svému originálnímu pojetí působí přímo na záď koně. Oproti většině lonžovacích otěží nepůsobí jen na přední část koně a tím mu šetří část jeho sil. Není díky němu potřeba kompenzovat při ježdění pobídkami holení jezdce, jako u běžných ložnovacích otěží, nehrozí strnulost koně a kůň zapojuje záda v podsazení, což je důležité pro vaši práci a osvalení koně.

S výběrem vhodných lonžovacích pomůcek vám rádi poradíme v našem kamenném obchodě jezdeckých potřeb ve Valašském Meziříčí nebo v e-shopu jezdeckých potřeb Pegas.

[Zdroj: planetazvirat.cz, konicci.cz, konicialbrechtice.blog.cz]

Bavlněné či lněné lonže

Nezbytnou pomůckou k lonžování je tzv. lonž. Ideální je pevná bavlněná nebo lněná lonž dlouhá přibližně 10 metrů a široka přibližně 3 centimetry, která je na jednom konci opatřena pevnou karabinkou a na druhém konci může být zakončena smyčkou, kterou drží v ruce lonžér. Smyčka zabrání popálení ruky v případě, že sebou kůň škubne. Lonž nikdy nepoužíváme k bití koně, je pouze pomůckou k udávání pokynů.

Lonžovací ohlávky s obnoskem nebo uzdečky s udidlem

Karabinka lonže se připíná na lonžovací ohlávky s obnoskem nebo na uzdečky s udidlem.

Udidla

Pro mladé koně je vhodnější používat nelomené gumové udidlo, pro koně ve výcviku používáme udidlo lomené. Udidla by měla být vybavena gumovými kroužky, které jsou na udidle přítomny z důvodu zabraňování posunování udidla v koňské tlamě.

Dlouhý lonžovací bič

Nepostradatelnou pomůckou při lonžování je lonžovací bič. Jeho délka by měla být maximálně 2 metry. Lonžovací bič by měl být opatřen dlouhým šlahounem – delším než je samotný bič, abychom ke koni dosáhli. Při používání lonžovacího biče více než kdy jindy dbáme na to, že neslouží k bití koně, ale k jeho pobízení k běhu. Lonžovací bič tak dočasně nahrazuje pobízející nohy jezdce.

Lonžovací obřišník, vyvazovací otěže, chambon, gogue nebo lonžovací postroje

K lonžování se používají lonžovací obřišníky. Na nich jsou připevněny vyvazovací otěže, chambon, gogue nebo speciální lonžovací postroje. Lonžovací postroje se používají především při výcviku voltižních koní a jejich cílem je donutit koně cválat s podsazenou zádí.

Chambon i gogue zabraňují nadměrnému zvedání hlavy koně. Nepružný řemen zvaný chambon vede od obřišníku mezi předníma nohama koně. Je zakončen kroužkem, ve kterém je provlečeno lanko vedoucí podél obou lícnic ke kroužkům udidla. Lonžování s chambonem je výhodné zejména pro ty koně, kteří vlečou zadek za sebou a stojí spíše na předku. Lonžování s chambonem je ale obtížnější než používat vyvazovací otěže. Vyžaduje správné a včasné pobízení lonžovacím bičem k podsazování zad, vyklenutí hřbetu a správnému vývoji zádového svalstva.

Podobný nepružný řemen gogue vede rovněž od obřišníku mezi předníma nohama koně. Je také zakončen kroužkem, jímž je provlečen řemen vedoucí přes kroužek na boční straně nátylníku podél lícnic. Pak je opět provlečen kroužky udidla a končí zapnutý v kroužku u předních nohou koně.

Tyto i veškeré další pomůcky k lonžování vám rádi představíme v naší kamenné prodejně ve Valašském Meziříčí nebo v e-shopu Jezdecké potřeby Pegas.

V příštím článku se budeme věnovat dalším pomůckám nezbytným či vhodným k lonžování – chrániči nohou počínaje a lonžovacími otěžemi konče. Představíme vám také několik užitečných tipů k samotnému průběhu lonžování.

[Zdroje: Zdroj: planetazvirat.cz, konicci.cz, konicialbrechtice.blog.cz]

Co je lonžování koně

Lonžování je nezbytnou a důležitou součástí přípravy koní. Patří k základnímu výcviku každého koně, ať už závodního či rekreačního. Lonžování se prování na dlouhé lonži (vodítku), již má kůň připevněnu za pomoci karabiny na své ohlávce. Koně provádíme v lonžovacím kruhu (koral). Cvičitel stojí uprostřed kruhu, drží lonž a dává koni pokyny k pohybu. Lonžování koně se používá především k výcviku mladých koní, ale nejen to.

K čemu je lonžování koní užitečné

Díky lonžování se koni posiluje a správně vyvíjí potřebné svalstvo, především svalstvo zádové. Pohyb po kruhu je pro koně obtížnější než chůze vpřed a proto se díky lonžování kůň postupně učí vyvážení, rovnováze a koordinaci pohybů a zároveň se v tomto pohybu naučí uvolnění.

Díky lonžování se mladí koně naučí postupně spolupracovat s člověkem, vybudují si respekt ke cvičiteli a naučí se poslušnosti. Při lonžování se kůň učí uvolněnosti, pravidelnému chodu a lepšímu přilehnutí. Kůň si navyká na hlas svého cvičitele a jeho hlasové povely. Koně se tak naučí reagovat na první hlasové pobídky, které mu později bude jezdec udávat ze sedla.

Mezi další přínosy lonžování patří uvolnění se a zahřátí koně. Lonžování je možné využít na začátku komplexnějšího výcviku a v situacích, kdy není při výcviku možné se s koněm domluvit. Díky lonžování se přesvědčíme, že kůň náš požadavek pochopil a můžeme přistoupit k učení nového prvku v sedle.

Lonžování je užitečné také pro starší koně v situacích, kdy je potřebujeme rozpohybovat – po nemoci nebo po delší době, kdy nebylo na koni možné jezdit. Lonžování tedy slouží pro koně i k rehabilitačním účelům (pod dohledem veterináře).

Jak dlouho bychom měli lonžovat?

Délka a průběh lonžování se přizpůsobuje věku koně a jeho schopnosti soustředit se. Mladému koni, který s výcvikem začíná, bude stačit jen několikaminutové lonžování, protože se dokáže soustředit jen chvíli. Dobu lonžování budeme postupně prodlužovat takovým způsobem, aby kůň nebyl přetěžován. Všeobecně platí, že by celková délka lonžování včetně uvolnění neměla přesáhnout půl hodiny.

Jak s lonžováním začít?

K tomu, abychom mohli začít lonžovat, potřebujeme především lonžovací kruh zvaný koral. Velikost kruhu by měla být v rozmezí 12,5 až 18 metrů v jeho průměru. V uzavřeném kruhovém prostoru nebude mít kůň tendenci pohybovat se volně nebo vyhazovat, kterou by mohl mít na volném prostranství (louka apod.). Povrch by v lonžovacím kruhu neměl být příliš sypký. Jednak dlouhodobý pobyt koně například v sypkém písku neprospívá jeho kloubům a šlachám, mohlo by navíc hrozit i uklouznutí a zranění nebo vylekání zvířete.

Jak naučit mladého koně lonžování a chůzi po kruhu

Začínáte-li s lonžováním, pak by při navykání koně na lonž měli být přítomny alespoň dvě osoby: lonžér a pomocník vodič. Lonžér stojí při lonžování uprostřed lonžovacího kruhu (koralu) a pomocník navede koně na kruh a jde s ním po kruhu v úrovni jeho hlavy. Přítomnost pomocníka a využití uzavřeného kruhu zabrání mladému koni v pobíhání, vyhazování nebo pullování a vypadávání plecí ven z linie kruhu. Vzniku těchto zlozvyků lonžovací kruh zabrání.

Po chvíli chůze po kruhu přejde pomocník k lonžérovi, vezme lonžovací bič a následuje koně v úrovni jeho zadních nohou. Tímto způsobem předejdete tomu, že kůň neví, co se po něm žádá, odmítá jít po kruhu a vrací se k lonžérovi. Pomocí pobídek a pomocných otěží pak pohyb koně v lonži průběžně usměrňujeme, udržujeme, případně vylepšujeme. Dostatečně dlouhý lonžovací bič vám pomůže také tehdy, když budete s koněm při lonžování sami, abyste jej mohli popostrčit zpět na kruh a ukázat mu správnou cestu.

K lonžování slouží celá řada užitečných lonžovacích pomůcek, které vám představíme spolu s dalšími tipy pro lonžování v příštím článku našeho Magazínu Pegas – Pomůcky k lonžování.

[Zdroje: Zdroj: planetazvirat.cz, konicci.cz, konicialbrechtice.blog.cz]